Po letech...

...se zklidní vlny a ztiší vítr a povolí mráz. Všechno povolí. Jak si věci najdou svoje koleje, do kterých se usadí.

Už nejsem "Paní"... Nejsem jeho paní. Jiná jeho paní ho má.
Nevím, jestli voní mátou. Těžko.

Po neděli pondělí sedím hledím do nikam, okno, co z něj není nic vidět. Když není vidět ven, obrací se pohled dovnitř, když není nic vidět vepředu, obrací se pohled dozadu.
Když zas a znovu nejde jít dál, nakonec se člověk podívá zpátky. Na čem drží.

Jsem svoje okno.

Za kterým zůstal.

Ne ten poslední. Ten před ním.
Oči jako čárky, přímo z těch očí do očí úsměv, hlas jako nejhřejivější ze všech pohlazení. Do šlachovitých svalů vzepřená faraónní hladkost ramen a lebky, přesná, čistá a krásná, s kůži ve tmě až zlověstnou sinavou bledostí, nachýlená nade mnou...

Vím to. Vím to od toho vánočního večírku, kdy jsme nad ránem zůstali mezi posledními, muzikanti už dávno pryč, Ani jsme spolu netancovali, řekl, blízko, víc blízko, ještě víc, Ne, už ne, už je to pryč, řekla jsem já... komu, plechovým stěnám firemní haly, asi, nebo posledním dvěma ještě relativně střízlivým, taktně nevidomě se tvářícím divákům němého filmu v povzdálí, z nichž jeden byl šéf, stejně to ví, celé ty roky to ví...

Škoda, že tak, jak chlapi líbají opilí, nedokážou líbat za střízliva.
Pokud to vůbec dokážou...

Po neděli pondělí sedím hledím skrze okno slepé nebem, šel kolem a smál se, co že to dělám, že určitě nic nedělám, ráda se dívám, když tam stojí ve škvíře dveří a utahuje si ze mě... i když vím, že už nikdy neřekne - Paní...
A vadí to? Vadí to vůbec?
Ať byl od té doby po něm kdokoli, byl jen listem na vodě.
Nechci listy. 
Chci tu faraónní hladkost. Chci jeho, jeho oči v čárkách, když to chce, jeho pevnost v pohybech, když ví, že to bude, jeho sílu, vůli, vůni, cítit ho tak, jako kdysi, od prvního dotyku vrcholku dlouhým vtlačením se dovnitř ... až po vrchol... na kořeni...

Poslední dva zbylí v práci, jako často. Přišla jsem mu říct, že už jsem kanceláře pozamykala. Jako často. Jen jsem nešla hned pryč, jako často, ještě jsem se zahleděla do jeho práce, není to CAD, ale je to taky 3D, s touhle novou mašinou nebude umět nikdo jiný, má tam na hale teplo, rozepnula jsem si bundu a povídáme si, nedívám se na něj, dívám se na monitor, povídáme si přeci o práci a muž, co je zabraný do práce, je na jiné koleji, ale co když třeba jen závan tónu v hlase... jen mikrosekunda zaváhání... zvedla bych hlavu a zachytila pohled...

"To už je zas šest?" napůl zděšení, napůl znechucení. "Jojo," povídám. Pokývl hlavou. Nedávno oholenou. "Tak balíme domů."

Uhnula jsem o krok, aby mohl vstát, pořád ještě mluví o práci. Zapaluje si.

V téhle hale by to šlo. Je tu teplo. Deset míst bych tu dokázala najít, kde by se dalo, ne jen jedno. To nejbližší. Dívám se, jak mi ještě cosi u toho místa ukazuje, nevím co, každý muž drží cigaretu trochu jinak, s trochu jiným rytmem pohybu při potáhnutí, vidím ten jeho pohyb, hřeje jako známý hlas...

Zazvonil mu telefon. "Ano..." řekl do něj a poodešel. I tam je známý hlas, ženský.

Řekla jsem "Ahoj" do jeho zad, odpověděl totéž, ale jestli se otočil, nevím.
Já ne.
Šla jsem rychle.

Nikdy se neodhojí.
Nikdy.

Doufám, že to ví.