Ráno.

Usínám na břiše, budím se na zádech. Tiše, dívám se na strop, znám na tom stropě každou čáru po spoji v překladech, každou puklinu v omítce, kterou neschovala ani nová malba. Kočka leží vedle mě, začne tiše příst, když ji zlehka pohladím, jedním prstem, jen jedním prstem ze strany pod bradou, tak něžně, jak vím, že to má ráda, tak něžně, jak bych hladila někoho, kdo by o to stál, kdyby o to stál, nakloní hlavu a sama si říká, kolik chce jak chce, vrní, jen tak zlehka hýbu prstem a ona hlavou, dokonalá souhra, vrní, vrní, pak trošku přestane, i já přestanu, už vím, že stačilo. Je třeba vědět kde, jak i kdy přestat. Dokonalá souhra.

Je chladno, po ránu.
Ruce jsem schovala pod peřinu.

Kočka se zvedla, jde za rukama. Do tepla. 
Trošku jsem ruce přizvedla, trošku i kolena, abych jí usnadnila cestu. 
Kampak to jdeš, minda?
Parkuje mi mezi nohama, jemná srst zlehka zalechtala mezi nahými stehny. A pak škrábl kočičí jazyk. Má kočka jazyk jak struhadýlko.

Vrací mi moji něžnou pozornost.

Pamatuju si, jak maminka vždycky s opovržením jednoho koutku úst o kus výš říkávala o trpasličích psech starých dam na sídlišti - malej lizpič...

Kočka je decentní dáma, má úroveň a takt, tím struhadýlkovým jazykem sahá přepečlivě jen přesně okolo. Nikdy by se nesnížila k něčemu tak vulgárnímu, vím, že se můžu spolehnout.

 I tak to funguje.

Jak dlouho už se nikdo nedotýkal...

Vrátila mi laskavou péči v ohbí třísel, tam, kde se člověk v noci potí, když spí, a kde je po ránu slano. A stočila se do klubíčka mezi pokrčenými koleny.

Sáhla jsem si tam, kde kočičí jazyk ne.

Jak dlouho už se nikdo nedotýkal...

Tak něžně jako kočičí jazyk, jako slunce na mořské pláži bez plavek, jako prsty hudebníka hrajícího ve strunách...

Kdy naposledy jsem si já sama...

Kočka vrní pod koleny pod peřinou pod teplem, nevím, jestli ví, jestli se mi třeba nesměje pod fousy.

Jedním dotykem slunce moře v teple slizu medúzy, jedním prstem hudebníka amatéra, co už dávno nehrál... A znovu se to učí...

Míň je daleko líp než víc.

Nechci tě kočičko rozmáčknout, zůstaň v tom klubíčku, kolena výš a boky taky a prsty jdou po strunách a hlava do záklonu, nesmím křičet, tam vedle spí...

Jak hlasitě je slyšet dech, když zasténá bez dechu...

Zpátky na zem.
Ale prsty jsem tam nechala. V teple rozpuštěné medúzy. V rozehřátém gelu štěstí.
Nenechám se zůstat sama.
Tak jak mě nechávají muži. Spěchající pryč.

Dívám se na strop, na každou puklinu na omítce, na spoje po překladech. A žasnu. Nad štěstím. Nad úsměvem.

Škoda, že vždycky je to jako ve filmu.
Že nakonec zazvoní telefon.