Takový hezký den to byl.
Docela se dařilo, v práci, žádná chyba žádný zádrhel, a on šel kolem a pokaždé něco řekl, pokaždé něco naznačil, pokaždé se , tak nějak...

Jako dřív...

Až jsem tam zůstali sami, poslední, jako skoro vždycky, jiskřil ještě pořád, nebyli jsme unavení k smrti, z ětch věčných dvanáctek, jako skoro pořád...

"Jdu domů," povídám, "zamkla jsem u sebe."
"To je dobře."
Natáhl se přes hromadu čehosi na zemi a dal mi pusu. Takovou...

Zajela jsem mu do ní jazykem, najednou to k tomu bylo, až se ve mně všecko sevřelo a vystřelilo vzhůru k němu, tak nějak vzkypí mlíko v mikrovlnce, těsně před tím, než vybuchne...

Jen na okamžik jsem cítila i jeho jazyk, tuhý, tak tuhý...

Pak ho vytáhl a zasmál se.

Nikdy nemůže ženská vypadat hloupějc.

Co na tom, že ji pak chytí zpátky a přesvědčuje, že se nesmál jí...


 
Večer jsem si lehla do vany a myslela na to a bulela.

A pak si to udělala a představovala si, jaký by to bylo, kdyby ten jazyk tak rychle nevytáhl. Kdyby mě vzal i přes tu hromadu čehosi na zemi, přitáhl, stáhl a nepustil, zavřel dveře v ajnclíku...

Udělala jsem se a brečela.

Protože to nebylo. Už nikdy nebude.

Žádný muž nemůže milovat žádnou ženu i po několika letech pořád stejně, když ji má dennodenně na očích...



Ale možná dobře. Že to končí.

Až se odhojí, až už tam nebude... Jen prázdno ve mně místo něj...

Budu moct aspoň zase psát.