Nekonečno 23

_(začátek)

I ticho může probudit ze snu. Ticho jako rozpínavost prázdnoty, protlačí se do vědomí, bezrozměrné, bezbarvé, beztvaré, ostré ticho, bodnutí světla a v něm velmi stín... - není to pravda, to se mi jen vrací to, co se už stalo, někdy dávno...

Nevěřím... nedokážu uvěřit, řekni Okay...

Neřekl a ani se jí nedotkl. Byl daleko.
Až za tím tělem. Až za tím druhým.

Dvě těla.

Asi tam musejí být, jinak by nebylo ticho. Deformované ucho a zápasnický zátylek leží vedle, masa těla s obličejem k zemi, taková díra v hlavě, vypadá úplně stejně jako ty ve filmech, nalepená...vmodelovaná... prostě masa mrtvé hmoty v oblečení, ...a nic to se mnou nedělá...vůbec nic... To druhé tělo se ztrácí za stínem shrbených zad, živých zad, nehybných, zastavených v tichu... To druhé tělo nemá díru, jen nekompatibilně navazující hlavu, když se stín pohnul, toho těla se dotkl...

Ticho s kulisou moře uvnitř vlastní nekompatibilní hlavy. S tlakem v uších, jako by se v nich nastřádaly všechny zvuky světa a nemohly ven. Nic necítím... žádná bolest, žádné pocity na zvracení. Žádná lítost. Nejsem. Kulisa moře v hlavě blokuje chod mozku do tupé zpomalenosti, projde přibližně jen tolik myšlenek, kolik slunečního světla do hlubiny.

A stín hýbe tamtím tělem... Jak divně se pootáčí ten albinoticky vybledlý přívěsek na konci mrtvé hmoty, Tohle si pamatuju, díval ses, díval se i on, stál ve dveřích... Dva z jednoho hadího hnízda... Otočil se k tobě zády a tys mu zlomil vaz...

Stín na jednom koleni se patetickým zatlačováním očí nezabývá, tu věc, co dělá díry, už má strčenou vzadu za pásek a teď hledá něco... Ví přesně co a u koho hledat, věci mění majitele různým směrem, jednou tam, pak zas zpátky... Zabila jsem je já, nepřímo, tím, co jsem řekla... Strašlivou sílu může mít slovo, dokáže stejně tak přivést k životu, jako i... - Zvoní mobil. Z kuchyně.

Zavřela oči, když se stín zvedl a letmo pootočil.

Zvuk vzdalujících se kroků, zvonění zmlklo v půli. Hlas, Yes, No...
Kdo, s kým, když ti dva jsou...

Masa hmoty s rukama zkroucenýma pod sebou. Jen kousek, kousíček z nich je vidět. S černou Věcí v nich. S kouskem té Věci, tvrdě kovově černé, s kousíčkem, malým kousíčkem maličko odskočeným... Jedním pohybem palce do cvaknutí... Kdo leží na obličeji, nemířil dozadu. Ten vzadu to stihl o zlomek vteřiny dřív. Možná právě proto...

...žiju.

Ironie závislosti ad absurdum, dva živí na dvě těla.

Podařilo se jí pohnout, opřít se o jednu dlaň, o kolena.

Každý dělá chyby...Na ty zkroucené ruce se dá dosáhnout, prsty na nich ještě zdaleka nezačaly tuhnout. A nic to se mnou nedělá... Jen hlava se točí a je těžká, tak těžká, jako tahle věc... Ještě těžší, než by někdo, kdo ji nikdy nedržel v ruce, čekal, držet a nepustit a vyvléct ji z cizích prstů a nedotknout se mrtvé kůže, vytáhnout ji zpod těla, aby neskřípla, neťukla o zem... A i s ní se složit zpátky do téže polohy - Jak jsem měla tu ruku...? - černou věc s malým kousíčkem odskočeným opatrně zasunutou pod sebou, zastřelím sama sebe, tvrdě černě pod sebou, jako ležet na čepeli nože... co může každou chvíli vystřelit... Střílela jsem jednou jedinkrát, na airsoftu, ale jak vypadá natažená spoušť, to vím... Ta airsoftová pistole byla z plastu, nevážila snad ani polovic...


Tři kroky z kuchyně, v soustředění na Věc snadno člověk přeslechne, že telefonní hovor skončil. Stín zaznamenal pohyb, ta ruka byla jinak, byla... S roztaženou dlaní na podlaze, s očima, které už nemělo cenu zavírat, stačí jen jakože zamžourat, malátně... však se mi hlava motá dost... – Dvě vteřiny... – Neřekl nic.

Zmenšil se na výšku jednoho kolene a prosahával tělu za prahem dveří kapsy. Albinotická hlava se pootočila, napůl ve stínu shrbených zad, něco lehce cinklo...
A pak zkameněl v pokleku, tak jak se ohlédl, zlo se dá vycítit. V ruce opřené o jedno koleno držel klíče od auta.

Taky děláš chyby...

Dívala se na ty oči jako vždycky, už vsedě na matraci, jen teď o něco pracněji, s rukama nataženýma na obou kolenou, aby tu neskutečně těžkou věc udržela ve stálém směru.

Udělals tutéž chybu, otočil ses zády...

Dívala se na hodně cizí oči, na mlčenlivou nehybnost téhož vědomí, sebemenší pohyb na jedné straně může být spouštěcím faktorem na straně druhé... Sama si nebyla jistá, jak rychle by dokázala zareagovat, kdyby se odrazil... Skočí...? Z té nehybnosti... Ještě pořád trvající... Ani on to neví... Jak rychle, jestli bych... - Kill me, to seknutí na tváři se mu ještě nezahojilo. Podceňovat outsidery se nevyplácí. A dvě chyby za sebou už vůbec ne.

Chtěla jsem to skončit, chtěla, to víš, že jo... Jenže ženská dokáže strašně rychle měnit názory. Něco mi dlužíš...

„Babe...?“
Zaváhal jen vteřinu, byl tam zákmit.
„It’s right.“
Nic nového.
„Where is?“
„Don’t stupidity.“
V pořádku je málo, musím vědět kde...
„Where is babe?“

Mlčel, nehybnost z kamene, a nemělo cenu ptát se znovu, v té hře si jen hráči vyměnili role. Killing isn’t a number, odpověď nebude. Tak jak tak.

Zabiju ho a možná zabiju babe...

A možná právě ne.

Umři...

Dívala se a udržet ty ruce před sebou bylo čím dál těžší. Všechno bylo čím dál těžší. To mlčení a oči naproti... a hlava, co nemyslí... Hlubina... Seznam...

Tak dlouho si tohle přeju a teď to nedokážu udělat... Takhle ne...

„Key,“ řekla. „Auto key.“
A nic.
„Car key.“

„That’s not good.“ Pomalá, pečlivá artikulace, zvláštní, jestli mu kdy skutečně záleželo na tom, aby rozuměla, pokaždé to mělo souvislost s klíči. „If you wanna live out you can‘t to back. Understand me?“ Nerozumím, ale rozumím... Hlasu se silou magnetu, za nímž jde srdce kamkoli, s důvěrou... Kolik podob hlasu... „You can‘t go back, not now. You must away... Keep to me.“ Keep walking... Johny Walker... A back – klikni a jsi o stránku zpátky... Hlas se silou... - „Guess better...“

Gesbetr...?

„Key.“

Položil je na zem, spíš napůl vypadly z pootevřené dlaně. A pak, tak jak ho navigovala hlavou, dal ruce symbolicky o něco výš, tak sotva do výše ramen, pomalu se zvedl a přešel dovnitř do úzkého pokoje. Příliš blízko.

„At wall.“

Zvedla se taky, vsedě se posunout ke zdi za sebou a vyšplhat po ní, ne moucha, housenka... ale nesmím upadnout..., než došel kolem výlevky až pod mřížku devíti tabulek drátěného skla, přesunula se ven, pořád podél téže opory. Nespustit z něj oči... ruce...

Zůstal stát pod oknem, tak jak ona ve dveřích. Bylo by lepší, kdyby nestál, ale sám od sebe se výhod zbavovat nehodlá... Trochu problematický okamžik, kdy bude třeba zavřít dveře, co nejrychleji zavřít, protože slovní zásoba na další příkazy nestačí a jedna ruka na váhu pistole taky ne. Zatímco jemu stačí hodně málo času... Chtělo to výdech.

Mlčení a oči. Bez posměchu, žádné One man... calamity... Podceňovat se nevyplácí.

Byl to jen výdech, ale znělo to krásně.

„Víš co? Každá ženská umí být kurva...“

„In English?“ zeptal se.

Pár slovíček k tomu chybí. Vždycky něco chybí... Vždycky, always...

„Woman is always... bitch.“

Oči... - „Yep,“ odsouhlasil s klidem. „I‘ll remember it.“

Tak teď už to musím stihnout... A neustřelit si nohy...

Západka zámku cvakla téměř ve stejné chvíli, kdy ta neskutečně těžká, děsivá věc dopadla na zem. Okay... Ale ten bleskurychlý pohyb pod oknem těsně předtím ještě zahlédla a přetočila se pryč od dveří.

Ticho.

Cvaknutí na druhé straně dveří.

Po čtyřech kolem neživého – velká loutka s polámaným krkem – nedívat se na tyhle oči, vzít klíče a pryč. Až ve tmě chodby uslyšela rány. Může rozstřílet zámek...? Jako ve filmu? Možná... Možná je možné všechno to, co umějí akční hrdinové ve filmech... - Pryč... Zamknout i kuchyň. Čím víc zámků... - Mátožné bloudění, v chodbě je těch dveří víc... A až na konci chodby, na prahu domu, při dalším otočení klíčem, blesk uvědomění si, že je bosá, bosá jako po celé ty dlouhé dny. Bosá, polonahá, rány uvnitř...

Nebe znatelně bledlo. Uzoučká silnice se klikatila v odstupu pár set metrů od moře, jen přibližně kopírovala tvar trávou a keři vroubeného pobřeží. Dům stál na terase v kopci nad silnicí, od té silnice k němu se to v paměti nezdálo tak zoufale daleko.. Parkovací plocha nebyla shora od domu vidět, ale musela tam být. Musela... I s autem...

Zvládnu to, nic necítím...

Cítila. Cítila měkce vlhký vzduch, svěží, čistý a opojný. Hořkoslanou vůni moře. A cítila taky každý kamínek, každou nerovnost na betonu cesty, bodalo to do chodidel a podlamovalo nohy v kolenou, špatně se utíká, když chybí opora zdi, je to víc po čtyřech než po dvou, nejpřesnější součet by byl po třech, jedna dlaň je mimo hru, hlavně nepustit ty klíče... napříč přes širokou terasu a pak svah s prudce klesajícím cik cak zalamovaným pruhem schodů, přerušovaných plošinami na dva kroky po rovině... Schody... to je moc... Schody jako žraločí zuby, propad z pekla do pekla... Zvládnu to, musím... První hrana betionových zubů...
Hrana, schody, podesta, hrana, schody... nekonečno...

Pozornost upřená jediným směrem, pár metrů dopředu, hrana... předposlední... Hvízdlo to právě tam a odštípl se kousek betonu, zvuk výstřelu jako by přišel teprve těsně potom a i ten zvuk sám o sobě ji srazil na kolena. Na okamžik. Protože letmé ohlédnutí k domu dodalo tělu neskutečnou energii. Ta postava, do půl těla skrytá úhlem pohledu odspodu vzhůru, má obě ruce spojené před sebou a ledově cizí dravčí hlas...

Kudy ses... Tohle ne, teď už ne.
Posledních pár desítek schodů...


Odskok od startu – Survival... - a... Přeslechla jsem auto - jsou tam dvě...

Startovací pistole nevylupuje dolíčky do betonu...

Krkolomný běh dolů, dolů z dosahu pekla, mimo úhel dostřelu, každý krok s došlápnutím o něco níž jako sázka do loterie, jestli to nohy ustojí, a současně horečné tipování, ke kterému z těch dvou aut... Které je to jeho... - Hvízdnutí těsně okolo nohy. Na blízko ses trefil líp... Dvě auta... A ani jedno z nich dodávka... Ale už jsi strašně blízko... To, co stojí blíž. Přinejmenším se za ně dá schovat.

Dva kroky ke zlomu poslední plošiny a posledních deset metrů klesání... Hvízdnutí...

Došlápla daleko, až na hranu. Hrana, co rozryje bosý nárt, a pod ní nic, jen samé další hrany... propad hran... celé tělo letí šikmo vpřed, jako by někdo škubl kobercem pod nohama.... Přenést váhu... zarazit se o nataženou ruku...

Bylo by se to povedlo, bylo by... Kdyby nebylo toho kousnutí do boku, co ji odhodilo kus dopředu a strhlo dolů.

Posledních deset hran... Osm, tam dopadla ramenem a tím prokousnutým bokem, pak v nezadržitelné rotaci na záda a přes ně a přes kolena, a ještě dvakrát, než skončila těsně vedle betonu, s rukama pod sebou. Deset schodů a deset metrů k autu.

You can‘t go back... Bek je zadák, back – klikni, a jsi o stránku zpátky... comeback se občas podaří nějaké odepsané popové či sportovní hvězdě, návrat zpátky... Někomu se nepodaří, najde se někdo, kdo ho odstřelí... Mohlo to být horší... Jen to tak jaksi pálí... Škrábnutí skrz kůži, vždycky jsem měla štěstí... Tamten v tom autě tenkrát na tom byl o dost hůř, a taky ještě dokázal řídit... Vůle? Nic necítím... Je to jen o vůli...

Jenže kotník někdo podsekl kosou. A dopad na všechny čtyři víc než pálí, víc než citelná paměť, co kost, co sval, to otisk betonu, tvrdého stejně jako ty kopance do břicha a podbřišku předtím... Najednou jsou... Horce mokré pálení pod žebry... - Proč? Za co, Bože...?

Zvedla hlavu k postavě nahoře nad svahem. Už k celé. Stál tam s rukama před sebou a díval se. Tvář, kterou není třeba vidět zblízka. Nedá se z paměti vymazat, to nic v ní... Tvář, co vždycky bude. A řídká, pichlavě tvrdá tráva v písku. Písek vrývající se do kolen, do loktů... do čela... Za co...

Už nestřílel. Už jen přímo po svahu beze spěchu napůl sešel napůl doklouzal dolů, k tělu stáčejícímu se zády ke všemu, co nejde změnit. Kamínky drobící se pod nohama, šelest v obřích přesýpacích hodinách. Pár kroků velmi blízko a pak ticho, vždycky je napřed chvilku hrozně ticho... Umřu, protože jsem spadla ze schodů... Slabé zašustění.

Nebude to bolet...

Bolelo to, když ji pootočil za rameno a prosahal, hledal, na chvíli pak zamyšleně nehybný –  hledáš marně, nemám ji, nechala jsem ji tam... nahoře... – bolelo to, když jí vytáhl ruku zarytou do písku a už bez jakýchkoli nesnází sebral z dlaně klíče od auta. Všechno mi vždycky sebere...

„Hard luck,“ řekl suše.

Kams mířil, na hlavu...?

Ledově cizí oči, oči s falešným nádechem smutku. Necítila vůči nim nic, vůbec nic.

_(další)