16. 1. 2016

Nekonečno 52

Vlastně to byl příjemný večer. Teplý a klidný. Jestli někde jinde problesklo nějaké napětí, tak skrze otupění z únavy, skrze úlevu z klidu rukám k duši neproniklo. Je příjemné těšit se do postele. Do čerstvě povlečené vlastní postele...
A přece jen trochu i ten úpal... Nebo ty lupínky, co jí nechal Šaman žvýkat, když viděl, jak je jí zničehonic zima a hlava pálí...?

„Water... drink... can I there...?“ zeptala se v kuchyni poslední cestou zvenčí, kývl, natočila si s sebou vodu do největšího hrnku, co našla. Hrnek na komodě jako na nočním stolku, i když ho designér omylem situoval k nohám postele místo k hlavě.

Designér přišel s plastovým kyblíkem od čehosi. Podal jí ho dovnitř.
“None I need at night. I wanna sleep.”

Impulzívní hnutí mysli, pohled dolů, zaplaťbůh, že má ten kyblík víčko. Cítila jak rudne. Není ho kam dát tak, aby nebyl vidět. Aspoň do nejzazšího rohu...
Když se v tom rohu otočila, už ve dveřích nestál.
Zavřou se...
Nezavřely. Prošla jimi, v jeho pokoji taky nebyl. I tam otevřeno.

Otevřeno.
Prostě otevřeno. Jako ještě nikdy. V pokoji s okny...

K čemu obavy. Pes by byl daleko rychlejší. I potmě.

Zůstala stát krok na cizím území. Hlasy z kuchyně znějí klidně, jako celý ten den. Plynulé, dlouhé, měkce oblé věty. Houpání moře. Které nese. Nese na hladině. Není třeba vždycky znát jazyk, někdy stačí slyšet.
Slyšela ho jít.
Zavřel za sebou.

„What else?“

Přešel kolem. Tak nějak trochu jako lány... Odložil tu těžkou kovovou věc k sobě na postel, než se otočil. Večerka.
Ty moje jméno víš, i když ho neříkáš, ale já tvoje... Asi nikdy... 

„What is your name?“

To jak se zastavil, pohybem, pohledem... tušení se obvykle nemýlí...
„Any name´s for nothing.“

Až se žaludek sevřel tím chladem.

Dvakrát jsme spolu spali… Proč ne, když to jde. A jde to. Stačí vědět, jak se dotknout. Nebo nedotknout. Ale nic víc. Hlava a tělo. Den a noc. Tomorrow se mění na today. Nic víc. Dny, co nemají jména, se nedají zatrhnout v kalendáři. Uplynou, zapadnou, zmizí a nejsou, jako by nikdy nebyly.
Jenže ty jsi a já ti potřebuju nějak říkat…

„But how have I… to say…? …You…“
Terrible… já vím…

Proskočení… maličké.
„To call.“

Call je volat, Ako ťa volajú? Call-girl… Call you to memory…- Tisíce frází, jedna ožehavější než druhá. Spider taky ve skutečnosti nebyl… Bude jen you… A night...

Nezopakovala to po něm, dívala se, jak jde blíž. Každý občas čeká. 
Oči nahoře jsou bez výsměchu. Jen o málo sklouzly dolů. Jen natáhl ruku.

Není řetízek jako řetízek. Ty na krku, v dekoltu bez ňader dmoucích, amulety, nositelé utajených významů... Jeden za prvního syna, jeden za druhého, jeden jako bodnutí do srdce, v oválku porcelánu pouťová madona s očima raněné laně, symbol víry, naděje... A jeden elegantní, do detailu jemná práce, náznak žilek na listu a lesklá hladkost jablečné slupky, hádek napůl skrytý za vůbec prvním darem, který neměl být darován... 
Nedívala se tam, když zamyšleně vybral ten jeden, nemusela se dívat, mrazivě palčivá je lehkost dotyku prstů zkoumajících dokonalé opracování okrajů i plasticitu tvaru přívěsku.

„Snake. It’s not bad.“

Kdybys měl z půlky tolik citu v srdci...
Nezasmál se, jen pousmál.
Kdybys ho měl aspoň z půlky tolik co v těch prstech, dokázala bych ti říct...

„Do you stand here up to morning?“

Znělo to téměř vlídně.
Přizvedla zápěstí. Poslední řetízek.
Sem tam některá rozhodnutí zřejmě i Dravec s bystrým úsudkem dělá intuicí. Tenhle pohled byl hodně hadí, do morku kostí hadí, bezúsměvně přímo z očí, před nimiž nešlo uhnout,  do očí, jimiž nešlo uhnout, nešlo necítit, jak se propaluje... led...
Dvě vteřiny.. tři..
Pak jen kývl hlavou směrem tam, Go...
Takhle, jak to je.
Nic dalšího.
Believe...

Než se pomalu, napůl ochrnutá – proč to mám vždycky, když se s ním snažím mluvit... – složila na matraci a našla pod dekou přijatelnou polohu tak, aby přitom viděla na dveře, vleže na břiše s tváří otočenou ke dveřím a s bolavýma rukama úlevně rozloženýma po stranách matrace, daleko, daleko od sebe, bez řetízku – Až zavře, už ho nebudu vidět, jen světlejší škvíru.. – zhasl, otevřel okno a zapálil si. Napůl vsedě napůl jen opřený na úzkém parapetu, poloha plakátového kovboje oklepavájícího popel z okna... Občas se podíval, ale had už v tom nebyl. Chtěls, nebo nechtěls... dneska už nemám sílu... za všechno se platí, i za zábavu...
Než dokouřil, usnula.

Nevěděla, jak dlouho spala.
Ale věděla, že se probudila dotykem. Tak lehkým, že splynul se snem a ještě chvíli trval v něm. Pohybem, který pomalu, téměř se nedotýkající, nikde nezastavující, stáhl deku ze zad, z nohou, z chodidel... A dalším, v opačném směru ještě o něco pomalejším, kratším, ani zdaleka ne z půli stehen mu stačí jen o kousek povyhrnout triko místo noční košile...
Náraz chladnějšího vzduchu uťal hebkost snu. Škubla sebou, jako sebou člověk škubne vždycky, když si uvědomí...

„Sssssssh...“

Váha dlaně uprostřed zad – proti rukám na matraci, které se ještě pořád rozložené daleko od sebe naráz chtěly vzepřít, odrazit... Šššššššš... tak tiše, tak docela, docela tiše... Klidně... Nevidím ho... možná o to mu jde, právě o to, vždycky... možná proto vždycky takhle... zezadu...
Oči zas zavřít... v ramenou povolit... Dlaň ze zad se stáhla.

Možná se pousmál... možná...

Vnitřní strana stehen je hodně citlivá, ještě citlivější, než muži tuší, možná i ještě citlivější, než tuší ty hřbety dvou prstů, co tudy zlehka, téměř bezdotykově malují dlouhé, úzké vé... jednou, dvakrát... – tvář v měkku matrace, nedýchat nahlas... Kdybys měl z půlky tolik citu v prstech, stačilo by to... – s dalším tahem to klínovité písmeno o něco víc rozevírají... zlehka... – dech se zastavil...docela zlehka... přes sbíhající se střed pomaleji, ale ani náznak tlaku na něj... jak citlivá je kůže po tak dlouhé, dlouhé době odkrytá oholením ... vyhlazená...

Nejde nedýchat, nejde zpomalovat dech, myslet si, že to v té téměř tmě neuvidí, vidí to, vidí, jak ramena tuhnou, ruce... všechno od lopatek výš tuhne, aby všechno od pasu dolů vydrželo být volně, být a nebýt, patřit jen tomu, co se mu děje...
...blíž středu...
...blíž... 
Jen pootočil prsty.

Napůl sten, napůl vzlyk.

A pak už pořád, když změnil směr, písmeno, jsou jen dvě písmena s tečkou nahoře, snadno zaměnitelná, podtlaková vlna skrze hrdlo vtahující i vlastní hlas, s čelem zarytým vší silou co nejhlouběji... Tak hluboko, jak si tělo pod každým pohybem zastavením pod každou změnou směru dotyku tam dole zoufale přeje... a víc než náznak nedostane... vždycky jen o kousek víc náznaku... umírat v náznacích... bez síly, bez násilí, nejúčinnější násilí je to, které žádnou sílu nepotřebuje...

Zas jen trochu víc pootočil prsty... Dovnitř...
Prasklo to.

Zanaříkala tak hlasitě, že jí druhou dlaní zavřel rty, a nechal být, dokud celým tělem šly vlny křečí, nechal, až už jen tiše plakala...

Pláču... a nevím proč...
Udělal mě jen rukou... 

Ani teď, byť téměř nad ní, z něj není nic vidět. Jen dlaň. Tou dlaní... Vlastní dlaně zaťaté v pěst. Povolila je.
Jako by to bylo znamení, couvl.

No...

Impulzívní hnutí určitě ne mysli, když zmatečně sáhla za sebe, za ním, na něj – kdyby se někdo zeptal proč, zas by nevěděla...

Těžko soudit, co měl rozhodnuto už předtím a pro co se rozhodl až v té chvíli. Ale není, kdo by se ptal, věci jsou, jak se dějí.

Vrátil jí ruku zpátky vedle ramene. Tak, jak to nikdy neudělá muž, který chce odejít.
Tichý pohyb mimo zorné pole, tiché škrtnutí zipu, tiché zašustění, tichý pohyb podél a nad – nevím proč, ale vím jak... – dlouhé tělo, co vklouzlo jako had, ruce, které poodsunuly její, aby se  samy mohly opřít, teplo dechu v týle a pohyby tak pomalé, že jich bylo potřeba jen pár, aby znovu místo jeho dechu uslyšela vlastní, aby znovu přišlo nutkání zapřít se čelem do matrace a ruce sevřené v pěst dostat pod ramena... nebo je zaklesnout kolem těch jeho... kolem pilířů...
V moři. V povodni. V proudu, který bere všechno, všechno v sobě s sebou...

Dlouhé tělo, co se po druhém zanaříkání napne a prorazí od boků, do pulzování uvnitř...

Ano...

Uvnitř. Přes slzy.
Zvláštní způsob štěstí...

Pár vteřin se vydýchával.
Pak teplo dechu přejelo přes zátylek, ne, nebylo to, co by to mělo správně být, ale bylo to dost tepla na to, aby to bylo blízko...
Zvedl se a natáhl pro ručník na komodě.
Zítra mi dáš čistý.
Škrtnutí zipu, konec.

Ještě jedno rozhodnutí se.
Poklek plakátového kovboje na jednom koleni. Viděla jen to. Tvář ne.
Na ten zátylek, ještě si pamatující teplo dechu, položil ruku. Jen položil, nic víc.
„Yeah,“ řekl.
Teprve potom odešel.

Já vím.
Nosím si tě na krku. 

Už dávno.


Žádné komentáře:

Okomentovat