Nekonečno 47


10.

Jak dlouhá je noc...
když tělo cítí jiné...

Jak dlouhá, když podvědomí vnímá každou změnu rytmu dechu, každý náznak pohybu, blízkost přítomnosti daleko za hranicí zóny bezpečí... před hranicí...

Jak dlouhá je noc, v níž je člověk někde jinde. Jinde sám v sobě.

Jsem na kolotoči...  a ten se točí... a všechno, co bylo předtím, než se roztočil, je rozpitá šmouha čar v jiném prostoru, existuje to, ale dávno mimo dosah... všude a nikde kolem, měla jsem děti, někde jsou a smutně bolí, bolí to, ale vzdáleně bolí, žijí a budou žít, v jiném prostoru, měla jsem manžela, žil, ať byl jaký byl, dávno... v jiném prostoru... Necítím...

Cítím jen tohle...

Tělo, které vnímá tělo.
Přítomnost.

Minulost jen tu, co ještě tepe uvnitř těla. Ne starší než pár hodin.

By night every kat… Kočka v klubíčku s rameny téměř na kolenou… skrčená na samém kraji pelesti, složená pod svým vlastním hrbatým hřbetem, pod rukou na něm, pod rukou na zátylku, druhou si otevřel cestu a z celé délky přirazil, zabolelo to, hodně, nedovolil uhnout, oči ve slepotě a hlava zabořená v milosrdně tišícím měkku pelesti, až do konce, do úplného konce…

Bolelo to až do konce.
Tepajícího. Nevyndává.

Vereisnjů, zeptal se, když kouř z cigarety udělal tečku za několika krátkými minutami. Nerozlišit aspoň to jů, ani by se nedalo poznat, že to byl dotaz. Strnula uprostřed mátožného zakolísání, jak dlaněmi odsouzenými k nerozlučné svornosti hledala síly i rovnováhu k ústupu. Ani jedno nestálo za nic - Still it’s night - vševysvětlující dodatek. Bodejť, řeč byla o ležení, a ještě jsme toho moc nenaleželi… Ochotný, úlevný pád zpátky do měkka, do neskutečné, snad celé věky zapovězené přívětivosti obyčejné lidské postele, do azylu k jistotě dotyku dřeva stěny, na hebké pohlazení prostěradla, ani ten polštář není třeba…  jen nohama uhnula, tak široká ta postel zase nebyla. Nohy jako led, poslepu je strčila pod zmuchlanou deku...  Mine, poznamenal jedovatě. Grejtys…? – Žádný další dotyk, ale mlhovina kouře rychlostí jasně slyšitelného výdechu dosáhla až k očím, které se před ní instinktivně přivřely.

Smál se.

Still it’s night… krátké zaklínadlo. Podruhé je řekl v blednoucí tmě, kdy už to vůbec nebylo tak jednoznačné. Nesmál se. Jen ji otočil tváří od sebe a dolů a pak pod sebe. Váha dlouhého, pohlcujícího těla, každý záhyb drsné látky… hrana pásku… Ani teď nerozepnul řetízek, jen přidržel ruce a zátylek a bylo to jako návštěva bez ohlášení, bez zbytečných zdvořilostních formalit, ale bylo to pozvolnější než předtím, soustředěnější, ovládanější… A delší, citelně delší…

Do popele…

Nesmál se. Nezapálil si. Nebyla zima, s mantinelem za zády.
Nemyslela jsem to tak, nemyslela…

Nesmál se ani pak. A pak už bylo ticho a pak den.

Místa plná lvů se dají do map zakreslit, teprve až jimi někdo projde.
Jak najít lepší slovo než bolest pro něco, co je tak cítit, a přesto...

Do popele. Na nejhlubší dno moře.
Z ostatního jen šmouha kolem kolotoče.

Do popele. Do stínů na zdech domů v Pompejích…

_(další)