Nekonečno 46

Vždycky je možnost volby. A vždycky trvá příliš krátce.
Někdy tak krátce, že člověk si tu možnost volby uvědomí, až když zvolil.

Pareo ze závěsu příliš chatrný štít. Ten chlad, co se dotkl nahých ramen, nebyl od okna...

Ještě pořád si nezapálil.
Čekal, dokud nedošla až na dosah.

„Your choice,“ řekl klidně.
Já vím…
Cípy parea se překrývají právě na tom boku, kde je jizva. Stačí jen jedním prstem poodhrnout.
„Too.“
Tohle taky… byla... vím, co myslíš…

Married…? dlaně v dlaních, prsty klouzající po prstech, No ring…? - O moc víc síly není třeba, stačí naznačit vůli. Jen tak nataženou rukou s nezapálenou cigaretou. Jedním prstem.
I jen naznačení vůle jedním prstem stačí, aby pareo povolilo. Sklouznutím až na zem.

„Wanna kill me?“
Nestála bych tu takhle… Kdybych to byla udělala...

Ale ještě pořád stojím...

To rozmýšlení, ten nechvat, s nímž nezapálenou cigaretu i zapalovač zasunul zpátky do krabičky. Krabička cigaret s lehkým sklouznutím až na samý kraj čela postele. Vedle té kovové těžké věci.

Nebudu mu ho muset...

To, že se muž dívá ženě shora do očí, samo o sobě nevypovídá nic o tom, kdo má navrch, pokud oba stojí. Dokonce ani tehdy, když oblečený je jen on.

Nekleknu si...

„So what´s next, white wife?“
White…
Slova vyskakují z paměti, kopírovat vložit, ctrl+c ctrl+v.

„Is it my defect? My color?“
„Huh…“
„By night every kat is black.“

Na okamžik byla přesvědčená, že ji uhodí.

Zádrhele obrazných úsloví. Jádra výpovědí. Nevím… Nevím, co je správně… Dekódovat. Slyšet víc než jen slova, první vrstvu slov, rozklíčovat kontext. Oči vidí to, co chtějí vidět, ale dá se jimi i slyšet.

„How many nights?“

Je tisíc způsobů, jak uhodit bez dotyku…

Ne zabít. Rozbít. S celou silou ponížení uhodit a rozbít tu studeně hladkou, krutou tvář, bolest v srdci vbít do bolesti, až klouby narazí na kost přes kůži… Přes kůži…

„You’re a snake. Rattlesnake.“

Záblesk jedu se odrazil od měsíčního stínu.
„Snake from Paradise.“ Pohyb - Nesahej… „Do you will lie with the snake?“

Vždyť už jsme spolu leželi…

Vždycky je volba. Dravec s dobrým úsudkem…
Natáhl ruku, pamatuju si, jak plynule…, i jen naznačení vůle stačí.
Jenže když oba stojí, není to totéž, jako když oba sedí na jedné posteli, moje volba..., ještě počkat, dokud on nepoloží pistoli na zem a neobrátí se zpátky tváří, jen slabé zašustění v tichu noci,  jak tiše, pevně… tvrdě…

Už to nezastavím…

„Show me.“

Poloha plakátového kovboje, nevzrušeně pohodlná poloha odstupu za jedním pokrčeným kolenem jako oporou pro loket.

Co to chceš…?

Znovu ukázal prstem, tentokrát to nezvládla.  Týlem téměř klepla o stěnu za postelí. Zase zeď... Málovlasý zátylek...
Výdech a nádech, Nedokážu to… Ruka plakátového kovboje opřená v lokti o koleno, zatuhlá v prázdnu. Bez zhoupnutí dopředu - Where is‘t…? – a přesto se to tak hrozně podobá… Nikdy ti nebudu věřit… - Mlčky pootevřel a zase zavřel dlaň, jenom to - a čekal, čekal nehybně, tak jako čeká někdo, kdo ví, že by pokusem o pohlazení psa vyplašil, a tak mu trpělivě dává čas to gesto pochopit.
A přijmout. Choice…

Choice…

Přijmout je totéž jako se sklonit. K tomu, co nejde změnit. Pomíjivost azylu, co nebolí… a nebude… nebude… Odjakživa se léčilo vkládáním rukou, teplo lidského dotyku ve správné chvíli a na správném místě hojí rány a zahání zlo, zavírá oči a otvírá cesty. Ještě ses nedotkl... Dvě vteřiny styčné plochy, Okay…?
Všechno… Co budeš chtít…

„Yourself, white…“ Měkce, měkounce, hloubka noci se silou magnetu…
Jen ukázal. Tam.

Vždycky dřív v intimní samotě stačila myšlenka na to, pár mlčenlivých dotyků… vlastních... yourself… Mluvíš rukama… Taky to umím… Každá ženská… si to umí sama...

A ví, že každý muž se rád dívá.

Její vlastní doteky, a přesto ne vlastní, bolest v srdci, ale bolí to jinak, palčivou cestou k páteři a dolů, k dechu, k nitru, Taky to umím, i s rukama spojenýma řetízkem… a nevadí, že není úplná tma, stačí se na tu pevně měkkou postel položit dozadu tak, aby zátylek neklepl o zeď, bez žádného dotyku odjinud, bez ničeho, co nesmí být, aby to fungovalo, oči zavřít a k tomu nejhlubšímu proudu si sama v sobě otevřít,džinovu láhev, Pandořinu skříňku, a plout po vodě kamkoli teče a zapomenout... kolena zlomená přes pelest otevřít, tak jak to musí být, aby... show me… místa, kam se slunce nedostane, ani slunce, ani pohled, ale tady v tomhle světě obojí - dívej se… - tam je ten bod, v němž se všechno schází, když se vůle správně dotkne, vůle bez myšlení, je zdravý a všechno v něm schází, ta touha cítit, jak někdo hledá cestu… nachází... vchází... doširoka, dokořán… dívej se, dívej… začla jsem tam dole slzet pro tebe, hade… jen pro tebe...

Všechno, co budeš chtít...

Zasmál se.
Jen tak zlehka, jako ticho, co sklouzne...

Dech i ruce na vlastním těle zmrzly. Rozesmál se nahlas.

Nechtěl nic.

Jen tu na posteli odhozenou krabičku, aby s ní mohl klepnout a vytáhnout předtím zasunutou cigaretu a zapalovač snad už konečně ke škrtnutí. A jen tak zlehka se naklonit nad postel, nad nahé tělo napříč, už není pochyb, kdo má navrch..
 „Great game...“

Rozbila mu bradu.

Nikdy by nevěřila, že úder do obličeje je tak tvrdý. Klouby prstů po něm ochrnou. Silou zaťatou v sevření řetízku ho zasáhla naplno, ale čelist mu sedřela tím řetízkem, jak uhýbal hlavou.
Ruce jí zachytil o zlomek vteřiny později. Projela po zádech dolů z postele téměř ve stejném okamžiku, dolů a pryč - strhl ji zpátky, dopad na zem na kolena, kolena o tvrdost prken zlomená,oči zavřít, obličej zabořit do pelesti, bezhlesný dopad dravčího těla ji přimáčkl tamtéž, zabije mě… Pěstí prorazil pod krk pod bradu a tvrdým škubnutím ji zvrátil. Do napřímení, do záklonu. Možná chyběl jen centimetr. V zátylku luplo a ostří nože vystřelilo všemi dutinami lebky. To škubnutí šlo maličko bokem.

Vztek dává neskutečnou sílu. Rukám v řetízku i rukám bez něj. Po celé délce zad ji cítila, v té pěsti, v kloubech, co na kořenu jazyka do bolesti zdusí jakoukoli odezvu, hlas zvuk sten – i poslepu cítit pohled do tváře z pár centimetrů a v tichu toho vzteku počítat údery vlastního srdce, kolikrát ještě… nikdy neodpouští, kolikrát ještě… než poslední zrnko písku… a škubnutí bokem…

„Not that, wee…“ tichý, velmi tichý hlas, samet tmy nemá dno. „Not in this way.“

Hodně pomalu povolil.
Hodně málo.

Třásla se.
Víc nic.

Bylo uklidňující vědět, že čeká.

Čekal na otevření očí. Uklouznout jimi nebylo kam. Odpovědět nebylo čím. Rukama… jako předtím… Odjakživa lidé léčili vkládáním rukou… - Nechal jí je pomalu zvednout, pomalu, až téměř k dotyku, stačilo otevřít dlaň. Natáhnout prsty...
Neuhnul. Lepkavé vlhko na hraně tváře, ještě o něco tmavší brázda v krajině nebílé hadí kůže, obnažené teplé kůže... Na vteřinu. Nejistě ukázala prsty ve výši očí, stopy na nich.
„Little… only…“

Wrong… Aspoň podle toho zákmitu. Chvíli se zdálo, že přemýšlí, jestli ji má opravit, pak se jen mlčky naklonil blíž. Úplně nejblíž. Zadržela dech, když pochopila, tlak zubů na zuby přes rty, pootevřela je, polibek tady nemá místo, ne tušení, téměř stoprocentní jistota zrady, jen vědět kdy… Oči nahoře s ledově černým světlem pobavení jako magnet, ta odjinud přibyvší chuť na jazyku je vtíravá, odporně nasládle mdlá a je jí… všude... 
Little… Ochromené klouby prstů kůži jako řetízek neprorazily, ale tvář zevnitř o zuby ano. Hodně.

Zvláštní pocit, mít v ústech jeho krev.
Prosakující chuť.
Znám tvoje pravidla…

Cítila tu chuť, i když už tváří couvl. Cítila všechno, v kleštích, v celé délce strnulých zad, po celé délce jeho těla, po celé nahé kůži, po dechu… Všechno... Mlčel. Pořád ještě se pákou pod hrdlem pod klouby té zaťaté pěsti dívala strmě nahoru, do temna, temno s leskem měsíčního světla, ale už bez výsměchu. Už jen temno. A lesk. Už vím, proč ses mě předtím nedotkl. Aby ses mohl smát. Protože když se dotkneš...

Nemusíš se svlíkat z kůže…hade… jsi jaký jsi…

„Come.“ Řekla tiše.

  (další)