Nekonečno 22

_(začátek)

Parkoviště. Rozlehlá hladká plocha ze dvou stran ohraničená vysokou betonovou zdí. Skoro prázdná, jen u jedné zdi pár osobních aut a na prostředku dva tři luxusní zájezdové autobusy, elegance zatmavených skel v oknech vysoko nad zemí, ten jeden jsem tady zaparkovala já, úleva i ve snu, úleva z toho, že nemusí ten kolos tentokrát řídit, že vystoupila a z bezpečí na zemi obhlíží mohutnost odstaveného skrytého nepřítele. Ticho bez zvuku motoru, ještě založit bezpečnostní klíny, pro jistotu... Neskutečná šíře kol, plocha vzorku na gumách, podhled mezi nimi jako průrva v podzemí, vzorek se pohnul, kola se pootočila, jak to, zabrzdila jsem... Kovový jazyk klínu zmizel pod tiše rozpohybovanou váhou autobusu, parkoviště není na rovině, svažuje se ke zdi, k vysoké hladké betonové zdi, před ní stojí osobní auta, barevně vroubkovaná řada jako indiánský náhrdelníkna úpatí šedi zdi, dětská autíčka vzorně vyrovnaná na poličce, jenže jsou v nich lidé...
Je tam ještě kdosi, taky se dívá, lhostejný, nezúčastněný pohled na paniku z nezadržitelnosti konce... až příliš povědomý pohled... Vždycky někde bude... Kola, co se nezastavila, po svahu níž a níž... Prosím, pomoz mi... těm lidem... Oni nevidí nebezpečí, které se k nim blíží, všichni mají hlavu otočenou jinam a nikdo z nich neslyší varovný křik, možná slyší, ale nevěnují mu pozornost, nerozumějí slovům... - Chladně nehybný pohled z povzdálí, nezúčastněný, mohl by, kdyby chtěl, Řekni jim to ty, ty to umíš... Už jen metry... Prosím, řekni to...

Ochranné mechanismy... - Otevřou oči do tmy, srdce v krku přinutí poslouchat černé ticho...

Nebylo ticho. Byly kroky a hovor. Nikoli telefonní hovor a ne jen jedny kroky. Ne jen jeden hlas.

Přeslechla jsem auto...

Srdce v krku zkamenělo, do konečků prstů prosáklá olověná tíže tmy v neprostoru, černě holá tíže mezi černě holými zdmi, to já jsem u té zdi... rozluštit šramot, odchytit aspoň ojedinělá slovíčka, nejde to, přestože je jich málo a hlasy si je předávají odmlkami, přijímají odmlkami, odmlky vážení slov hlasitější než slova sama, ta když zní, splývají v sobě, pohlcují se navzájem, suchá a těžká, dusná jako noc před bouřkou, co přezrála v nepříchodu a až konečně pukne... Není to pravda, je to jen sen, jenom zlý sen, nemůže to být pravda... Někdy stačí intonace... Intonace nebo intuice... Slyším to...

Hlídací pes dohlídal.

Jablečný koláč už nebude...

Čím kratší je čas, tím delší jsou vteřiny. Hlubší. Vteřiny jako rýhy nožem, jako zakrojení do vědomí, do kůže, každá o něco blíž žilám, každá trvá věčnost, až v té poslední člověk ví, že je poslední ...

Trochu pozdě začala vstávat. Když tmu rozrazil pruh světla, teprve hmatala po šortkách.
Ve dveřích stál Boxer.

Boxer s deformovaným nosem. S rukama neměřícíma sílu na milimetry. Boxer s nadměrnou radostí z plnění některých úkolů...

Tři kroky a jeden stisk jako úder sevřením, z couvnutí vsedě rovnou na nohy, až teď zastavil rychlý sled pohybů, zastavil a dívá se, divný pohled, mrazivě povědomé blýsknutí v něm, napůl překvapení, napůl výsměch..., zaujatá zkoumavost zblízka... - a pak naráz smykem do dveří, do světla mezi dveřmi ... Před oči... Těch zbývajících dvou... - Celou dlaní jí zajel do vlasů, až to zabolelo, spánkem zcuchané vlasy, gumička na zápěstí, na zápěstí té ruky, kterou nepustil, škubnutí hrsti plné vlasů, bolavě stahující hlavu vzad a do strany... ukazuje mě jako psa na výstavě... a komentuje to, na čerstvou vůni šampónu není potřeba mít nos psa... A dá se i pochopit, pochopit z těch úzkých tmavých čárek očí, co přihlížejí Boxerovu divadlu úkosem, shůry, z ležérní polohy filmového kovboje, jen tentokrát ležérně rozhozené na kraji stolu, ruku napříč přes koleno jako vždycky, a přece ne jako vždycky, v mírném záklonu u zdi za zády – Taky u zdi... - úkos netečně studených čárek, ledově cizích...

Řekni, že to není pravda, řekni...

Víc než týden... Devět dní, skoro deset... I mezi naprosto cizími lidmi za tu dobu pomalu, ale jistě naroste sloupec záznamů o všem, co se kdy odehrálo. Vtiskuje se do paměti chtěné i nechtěné, seznam, v němž se zrady a bolesti zapisují velkým, křiklavě tučným písmem jako varování, alien! ... - Ale i ty zdánlivě nenápadné, maličké litery okolo mívají skrytou sílu. Za devět dní se hodně věcí změní. Hodně cigaret vykouří...

Nenech je to udělat, prosím... Každý má přece seznam obojího... Všechno, všechno, co budeš chtít, jen je to nenech udělat, ty můžeš, prosím, můžeš...

„Trash.“
Oči z ledu a hlas taky.

Kde je ten hřejivě vlídný, měkký hlas plný pochopení, hlas, za nímž je snadné jít kamkoli, s důvěrou otevřít srdce a zavřít oči, zapomenout... – Okay...? - Kde je? Jak rozdílně může znít hlas jediného člověka...

Sáhl do kapsy, ležérní pohyb, na okamžik zadrhnutý malým pohybem na druhé straně kuchyně, jeden pohled vyměněný se Střelcem, opřeným o kuchyňskou linku. Krabička cigaret mezi dvěma prsty přizvednutá směrem ke kuchyňské lince. Jen tohle... o.k.?

Střelec pistoli měl. Hlídací pes ne.

Hlídací pes, co dohlídal.

Kdes šlápl vedle, kovboji z reklamy...?

Už se jen dívá. A zapaluje si, tak klidně, tak pohrdavě vůči Boxerově exhibici s čerstvě umytými vlasy zas a znova namotávanými na prsty...
Bath... Velkorysosti se neposkytují bez důvodu, na ledacos se dá usuzovat, když jsou tak očividně poskytovány. Na ledacos, co se teď zrovna nehodí...

Něco řekl. Ptal se. Pohrdavě krátká ledová otázka. Podivně krátké zaváhání v dechu za týlem a krátká odpověď... Prsty ve vlasech zajely o něco hlouběji...

Bath... - Možná se hodí... Cokoli se hodí, pro záchranu vlastní kůže. Boxerovi téměř žádná prsa a rýsující se kosti kde všude na ženském těle očividně nepřijdou málo atraktivní...

Hlídací pes vydechl kouř, pomalu, klidně...

„Try it on. She’s not bad.“

S artikulací zřetelnou jak v jazykové škole. S malým, pohrdavým náznakem úsměvu.

A dívá se mi do očí...

„Hajzle....“ Mlčí, dívá se. Ten výdech poloviční němoty už slyšel. Oni ještě ne. Nejsem němá... A nebudu... „You have that key.“

Zvuk vlastních slov – bodlo to v srdci i v žaludku. Zvláštní, kolik hořkosti je v prý sladké pomstě. V přesné pomstě, takhle krutě cizí ty cizí oči ještě nikdy nebyly.
Vlasyčechrající objetí ztuhlo. - „What?“ - Ztuhl i bledý obličej u kuchyňské linky. Narovnání v ramenou... Okamžik jako nekonečno...

Pak jí Boxer zvrátil hlavu k sobě.

Ptal se mě... a ptá se znovu... What he...?

Slovo se nedá vzít zpátky. Pohled jí zpátky sklouzl, zpátky k očím z ledu, nádech...

„That key.“ Udělal bys stejnou chybu jako ten před tebou? Máš ho? Máš ho u sebe? Díváš se... „He want...“ Budu tě vidět taky... jako jeho...?

Nával na zvracení.

A od stolu hlas jako nůž, výsměšně se houpající mezi prsty.
„Say on...“ Bodnutí v hebkosti černého sametu. Kill me... Možná se to povede, půjdeme tam oba... „What guess you I want? Speak... babe...“

Babe.

Hajzle...

Umři... Umři jako krysa, na jed nebo s rozstříleným břichem, v křečích v bolestech bez pomoci, nebo se uškvař někde v pasti, kousek po kousku v plamenech a s nohama napadrť, abys nemohl pryč, do poslední chvilky při vědomí, všechno víš, tak ať víš i tohle...

„What want he?“ - Boxer s jasným důrazem na výslovnost, ne objetí, spíš železná panna. What want he? Mlčet a umlčet, závislost skončila už před pár dny, nemám číslo... nemám nic, jen jednu malou, zlatou... Tu mi nechal, velkoryse... Nedělá chyby. Možná by stačilo zavřít oči... Jenže to je málo, What want he?

„Me. For bussines...“
„So he’s likely out of luck.“
Nerozumím... Nechci...
„My family... plenty money.“
Plenty jako plácnutí... do vody... I vyvalila se voda zdola a roztáhla se v širá kola...

Čertví, co si říkají. Co kdo říká. Jen ten jeden hlas...

Zasmál se. Ještě asi tři věty. Ne na ni, zachytila jen she’s not stupid na konci.

Hajzle...

Chvíli bylo ticho, ticho pohledů a jazýčku vah, než ztuhlost hráčů rulety povolila. Železná panna ne. Dech na zátylku...

„Yeah...“

Dlaň s krátkými, tvrdými prsty přejela po prsou, po bocích a mezi ochromenýma nohama, čitelně okázalá manifestace, minule to byly jen provokativní návrhy, se kterými se musel držet zpátky, teď už nemusí, samolibý a suverénní jako s tím zapalovačem v ruce, když s jedním, tak proč ne i s druhým... chce, aby to ten první viděl...

A ten se dívá... Už jen dívá...

„God...“ Střelec ve funci onoho, jehož se znechuceně dovolává, v bledých očích má znechucený nesouhlas, v hlase taky, nerozumím..., nicméně s Boxerovou jízlivostí se mu hádat nechce, deset minut? Nechci, nechci rozumět..., kdo vlastně zavřel dveře...

Ve trojici jsou vždycky dva do páru a jeden tak trochu navíc... Ti dva v kuchyni se už nedívají, jako zeď hluchoty stačí dostatečně nahlas puštěná televize. Naprostý, opovržlivě velkorysý nezájem těch, co stojí oběma nohama pevně na zemi. Dva blíženci krátkých vět a chladné logiky, i přes průrvu očividného podezření pořád dva z jednoho hnízda. Vždycky budou, když půjde o kůži...

Hajzle, hajzle, hajzle...

Železná panna se přesunula téměř k matraci. Aniž by pustila vlasy. A znovu objetí, zády k sobě, čelem ke zdi... tak známé. Tak stejné... Začínat se bude u zdi, končit na matraci... Jste všichni stejní... Jen někteří se přitom navíc rádi poslouchají, hodně při tom mluví a říkají něco, čemu se můžou sami smát... Boxerovo mezinárodně známé slovíčko v tisíci možných frázích... Stisk zápěstí – stáčí jí ruku za záda a pokládá pod pas, nutí ji sáhnout, nepotřebuju si sahat, zatím tam toho moc není... ale rozumím, ty to potřebuješ... Hubená, snaživá a poslušná... Ochrnule poslušná. Smířeně poslušná... Bez odporu udělá všechno, co si muž vyžádá. Všechno... Třeba i počká, než se sám rozepne. Stisk jí vede celou dlaň a ze začátku ostražitě hlídá, nedovolí ucuknout po prvním dotyku, asi budu zvracet, vybízivý monolog zní varovně, pak už moc ne, funguje to a ani není třeba se příliš namáhat, vrůstá to do dlaně víceméně samo... Ochrnule, vzorně, téměř profesionálně poslušná, zvracet..., dělá mu to dobře, tohle mezinárodní slovíčko je pochvala jako hrom, bodejť - v rýze, co vede kolem dokola a vybíhá do uzdičky, pracují jen špičky prstů, zlehounka, opatrně, aby ho nezranily přerostlé nehty, dělá mu to dobře, hodně dobře, je to slyšet v hlase i dechu... a teď to ještě zrychlíme...
Už hodně dlouho nestříhané nehty... Zaťala je vší silou a škubla. Z rýhy, kde končí ochrana kůže, přes jemný, hladký, obnažený vrcholek.

Žádné tiché zhroucení. Téměř jí zlomilo vaz, jak se smrštil kamsi zpátky, jeho zavytí v tomtéž okamžiku  hlasitější než televize – stačila to uvidět, stačila uvidět ty otvírající se dveře, bledou tvář v nich a za ní další oči v pozadí, zatímco klečela na všech čtyřech, v rukou není síla, není cit, nikde, už ne, ty to víš, víš, co dělám... no stupidity... jste všichni stejní... - Nohy od kolen dolů kdesi v periferii zorného pole si uvědomila až na poslední chvíli, urazí mi hlavu... - Nebylo to kolenem a od druhé rány to nebylo to do hlavy. Oko za oko, rozkrok za rozkrok... Stočit se do klubíčka...

Viděla je celou tu věčnost, celou tu nekonečně dlouhou sérii vteřin, než přišel ten úder tam, kam měl, viděla ty neodvolatelně cizí hadí oči v jediné tváři, v níž už není místo vůbec pro nic, pro žádnou nápovědu, pro žádný seznam... sečteno... vynulováno... cizí... cizí... cizí...

Pak konečně všechno zhaslo.

  _(další)