Nekonečno 9

Oblečení se docela dobře vešlo na parapet okna. A voda tekla teplá, tak nádherně měkce teplá... Balzám na tělo i duši, přece jenom jistá náprava vzhledu i sebeúcty. Gumičku z vlasů natáhnout kolem zápěstí...
Těžko říct, jestli si myla vlasy tekutým mýdlem místo šampónu, nebo jestli se mydlila šampónem, plýtvat časem na luštění nápisů... Je sprostá pomluva, že ženy potřebují být v koupelně aspoň hodinu. Nepotřebují. Nepotřebují, když není důvod dlouhým ceremoniálem napínat a dráždit manžela či kohokoli jiného, kdo by měl o to vděčněji ocenit výsledek. Nepotřebují, když není není důvod užívat si to a těšit se péčí o vlastní, ještě pořád velmi přijatelný vzhled, když není důvod a ani čas...

Byla by to stihla, byla by... Kdyby tím pootevřeným drátěným oknem nevlezl dovnitř pavouk velikosti lidské dlaně, hnědočerný, dravý a neochvějně směřující po naskládaném oblečení stále vpřed.  

Ježíši, pavouk...

Prsty zatuhly v mokrých vlasech, pěna z nich sklouzla do obličeje, štípalo to... Nemám boty, nemám čím ho utlouct... 
Pavouk se po záhybech oblečení dosunul na kraj ručníku, přesahujícího parapet, pak zašátral dvěma chlupatými končetinami po lesklých hladkých kachličkách, dvěma... třemi... čtyřmi... - a sklouzl do mělké sprchové vany kousek od bosých nohou.

Škubla elegantním rámem zvrásněného skla a probořila se ven, ramena a boky rozrazily únikovou skulinu, poněkud úzkou... Pryč...
Až druhým krokem ji stáhla dlouhá ruka zpátky, dost silná a dost bdělá ruka, jen trochu míň chlupatá, než pavoučí chapadlo. Ne, zpátky ne, zpátky ne... - Napřed zašlápl cigaretu, pak odsunul přepážku na doraz a v klidu udělal totéž s pavoukem.

Pach mužského potu a cigaret... Panický děs... Ten způsobený subtropickým členovcem přehlušil vědomí blízkosti tak nebezpečného tvora, jakým je muž sledující ženu pod sprchou. Když špičkou boty vyhodil chlupatou mrtvolku přes nizoučký okraj vany a na stranu ke zdi, změnila názor na potřebu záchrany. Radikálně.

Pobavilo ho to. Jak couvla před pavoučí mrtvolkou. Jak se pokusila couvnout aspoň na vzdálenost dvou paží, když jedna drží druhou za zápěstí. Jenže tolik místa v koupelně není, všude blízko na zeď...

Pusť mě...
Aspoň spojila volnou ruku s tou zadrženou tam před tělem, před klínem, aspoň něco skrýt, něco...

Jako by se zasmál. Potom jen trochu naklonil hlavu na stranu, dobrý průhled na dva malé, tvarohovitě bílé trojúhelníky neopálené kůže, vypovídající cosi o stydlivosti jejich majitelky. Nepříliš vyvinuté atributy ženství. Těžce překonávaný zdroj komplexů v pubertě. Věčný zdroj problémů při nákupu dvoudílných plavek, jejichž výrobci vycházejí z naivní představy, že rozměry nahoře a dole si odpovídají. Ty nejmenší bikiny coby kousky látky spojené jen nejnutnějšími šňůrkami jsou jediným řešením, aby se na některá místa sluníčko nikdy nedostalo. A cizí pohledy...

Podíval se i o něco níž, na třetí trojúhelník jen symbolicky zakrytý zaklesnutím dlaní, na široké základně nahoře svítivě jasný, o něco níž už pár dní beznadějně dorůstající, s jednoznačně tmavým proužkem uprostřed...

Zvedl ruku.  
Zakryla klín dlaní.
Nesahej...

Dotkl se. Jen na chvilku a jen tam, kde je maličká jizva, ani ne jizva, spíš jen další prohlubeň těsně pod tou pupeční, ale menší, a její okraje nesou stopy po šití...

"Surgery... recent..."

"Laparoskopie..."  – Proč mu to říkám? Stejně neví, co to je, jako já nevím to předtím... Jenže mluvit je jako rušit magnet... Magnetické pole... zlé...

"Birth?"

Tak to zas nevím...
Happy birthday to you...
Možná...

"No other baby?"

Co je ti do toho... 

Impulzívní hnutí tělem prozradí ledacos. Pousmál se. Jen zlehka. A couvl on, až zády na zeď, a celou si ji přitáhl blíž. A jen zlehka, docela zlehka přejel po strnulém krku, po nahých ramenou a níž, po pramínku mokrých vlasů, co si přitáhl dopředu... Těsně nad jedním hnědavým vrcholkem...

Sekla ho přes ruku.

Chytil i tohle zápěstí.  
A pak obě složil dozadu a přesáhl si, i jen jednou rukou vzadu kolem pasu se strijemi a jizvou po nedávné operaci udrží obě zápěstí naráz a ještě si celé nahé tělo přitáhne o krok blíž, než bylo předtím...

„Oh...“ protáhl pobaveně nad tím nenadálým darem v náručí.

Jediná ruka kolem mokrého těla...
Prsty té druhé znovu mapují pramínkek vlasů, dolů a níž, po linii vedoucí až na hnědavý vrcholek, ale už ne těsně nad ním... 

Pusť...

Baví se, baví, stačí mu to tělo v náručí pevněji přidržet a přenést váhu. Tlak džínoviny mezi stehny... Cizí noha se pokrčí v koleni... výš... - Provokativní výsměch v očích a žádné velké starosti, jestli mu bude rozumět.

„No delight?“

Jako chobotnice, jednou rukou omotanou kolem těla udrží všechno, stisk na zápěstí zabolel, když se pokusila vyškubnout, jen hřbety prstů zlehka sledujím na kolikáté přejetí se hnědavý vrcholek o kolik smrští...  oba vrcholky... Kdybys měl aspoň způlky tolik citu v srdci, jako máš v těch prstech, tohle bys nedělal... - neskutečně jemné dotyky nejsou víc než náznak, zkouška, mlčenlivé studium reakcí... a koleno v džínovině se vtlačilo mezi stehna, už měří výšku strniště hanby, bože..., tu pokrčenou nohu posunul do stray, tak do strany, aby si otevřel cestu, a není síla... není síla, v těch ustrnulých bílých stehnech, aby uhnuly, zavřely se, je jen horko...

Nedělej to...

Už nepotřebuje studovat vrcholky. Dívá se soustředěně a zamyšleně, až příliš, a drží pevně, když hřbety dvou prstů přejede níž, na kůži pod vrcholky, okolo dvoujamkoví a po strijích pod pasem, a ještě níž,  na černou čárku, zlehka, jemně, dvěma prsty...

Zvedl hlavu.
„No delight?“ zeptal se znovu, o hodně tišeji. Oči, co bodly vlčím leskem, Víš, že vím... že víš...


Nedělej to... prosím...

Prsty jako samet, do zalknutí, do ochromení, do...

A pak se naráz rozesmál. Zakolísání na ochrnutých nohou v otočce jako při sehraném tangu, dvě ruce v pase - a poslal ji zpátky pod tekoucí sprchu.

„Hard luck...“

Kapky vody se na spádovaných kachličkách slévají do potůčků, třpytí se a uhlazují povrch glazury líp než nejdražší leštěnka. A kloužou. Tvrdý dosed z výšky na skluzavku, hodně tvrdý... Konci toho smíchu jako by zaskočilo v krku.

Neexistuješ...

S pohledem zkamenělým na kanálku před rozkrokem uklidila nohu pozůstalou za hranatou obrubní sprchového koutu. Hm... - prostě zatáhl oponu, tohle dějství skončilo neslavně.

A voda tekla a tekla. Ještě pořád.

Jen se pootočila a v pokleku opřela ruce o zeď. Jsem blbá. Jsem neskutečně naivně blbá... Poslední zbytky pěny ve vlasech sklouzly po těle, když se to snažila prodýchat. V pokleku, aby zastavila to horečkovité chvění, tu svíravou bolest kdesi uvnitř, co se podobala nutkání na zvracení. 
Zvracela by, kdyby měla co, zvracela by z toho, kdo ji k té bolesti dovedl. A jak snadno... Jak snadné je otevřít si cestu. Trocha trpělivosti, trocha přesnosti a jen o málo víc síly... přesný, pevný, vševyplňující nátlak - pořád tam je, pořád je tam cítit, stejně jako hřbety prstů, stejně jako to dlouhé tuhé tělo všude...
Zvracela by, zvracela by z toho, že to zasmání na konci bylo víc ponižující, než kdyby až do konce byl došel. Zasmání, až když se přestala bránit. Až když tělo od pasu dolů sevřelo chtění až do bolesti...

Až když ucítil vlhko...

Hajzle...

Ani proud vody nemá tu moc smýt všechny otisky. Ne každá špína je stejně rozpustná...

Znovu a znovu  sahala po mýdle a věděla, že stín za vroubkovaným sklem se dívá. Dívá a baví se...

_(další)