Nekonečno 7

Dobrá poloha. A vbydrží dlouho. Čelo opřené o chladivé předloktí na pokrčených kolenou, za zavřenýma očima dvě ruce – Střílel by...? Střílel by tady? – dvě ruce beze spěchu se spojující v plynulém pohybu po natažení spouště, tentýž záběr z výšky, tentýž v detailu, střih a zoom, jeden pohyb a tři, co se dívali, možná čtyři, i ten v autě... A ticho, ticho těsně před... Ticho mlčenlivých pohledů, cize nezúčastněných pohledů z výšky těch, kdo jednají vždycky pevně na nohou...

Otočení klíče v zámku... Tu hlavu zvednu, ale dívat se na tebe nedokážu ...

„Coffee?“
Nabídka k balíčku v celofánu, Kdes byl v noci, pro hamburgry?

Tak jak jí den předtím hrnek z rukou sebral, teď ho tam zase pro změnu vsunul. A s náznakem pobavení zavrtěl hlavou, Nic v tom není... S druhým si sedl naproti ní na zem, popelník uprostřed, samozřejmá, uvolněně ležérní poloha filmového kovboje, Co mi to připomíná..., billboard, snad reklama na Marlbora, nebo možná ten plakátu, co si připíchli v předsíni na zeď sousedi, country-and-western nostalgie u večerního ohně se stádem koní v pozadí, kovboj v džínách poklidně hledící do plamenů, jedno koleno pokrčené jako opěrka pro loket ruky s cigaretou... Zatím nezapálenou. Nezbývá nic jiného, než smířit se s tím, že výslech ještě neskončil. Varianta ,zlý´už úspěšně proběhla, teď je na řadě ,hodný´. Co bude chtít ,hodný‘? Kouřit se bude před, nebo až za odměnu...? Hořkosladké pohlazení... Tak už začni...

Sáhl do kapsy, vyndal klíče od auta. Jeden jako ukázka.
„The key...“
Key. Nemám, nemám... Skvrna po spálenině dole na tváři seschla do podoby mírně drsného lišeje.
„Where´s?“
Jestli kameru našli policajti, tak už na tom nezáleží... Jestli nenašli, tak už na tom možná nezáleží taky.
„Where is it?“ Pomalu, pečlivě.
„Kamera.“
„Where?“
„Kamera. Video. Beg, minipaket...“

Proskočení svalů po čelistech, cuklo mu v koutcích a pak o něco víc. Říkám to blbě, no... A jak ti to mám vysvětlit, když the key znám akorát ze sirek a pocket od Wericha s Voskovcem...

„Right.“
Zapálil si a zapalovač přidržel mezi prsty i s klíči. Už odměna?
Znovu ukázal klíče. Velmi vážný, podobně soustředěný pohled, jako před necelou hodinou.
„Keep silent, okay?“
Užasle se na něj podívala, A kdo mě držel tam v hale, když to ze mě vytloukali...? A proč ticho... když jsem právě před chvilkou namalovala...

Video... Tipoval až příliš dobře. Strohá novinová zpráva žádné podobné slovo neobsahovala a v batohu taky nemohl najít nic, co by souviselo s kamerou, všechno se vešlo do té černé tašky přes rameno. Nemohl to vědět, a přesto... věděl to, ještě než se zeptal... Ty chladně klidné oči... - Kdes byl v noci? - A dost dlouho trvalo, než se zeptal, ne Střelec, ale on, Střelec to nevěděl... a bylo třeba, aby to věděl taky, aby věděl, že je důvod k odkladu... Nenechal ho to udělat... Soucit nad dvěma sirotky... Nesmysl. Žádná velkorysost bez účelu. Hlídací pes, který hlídá hlavně sám sebe, který občas opouští své povinnosti a ví... Nevěřím, že tam ta kamera ještě je, nevěřím, protože vidím ty oči...

Zopakoval požadavek, prst na rtech pro méně inteligentní.
„Okay,“ potvrdila. Hodil jí zapalovač.

Nebyla si jistá už vůbec ničím. Snad jenom tím, že mu potvrdila, jak nedůvěryhodný je nejen pokorný ženský pohled, ale i ženská pravdomluvnost, byť v slzách bolesti.

Nedůvěryhodný... Z toho hrnku neupila ani hlt. Sebral ho a odnášel i s popelníkem. Když se sebezapřením upřímného kajícníka co nejponíženěji požádala o Closet, řekl No, ukázal bradou k výlevce a zavřel za sebou dveře.

Výlevka – moje všechno...

A balíček v celofánu. Kromě sušenek první jídlo po dvou dnech. Stačí ulomit pár kousků z kraje pečiva, pro začátek. Nic moc, bez chuti, ale jíst je třeba, pak se i ruce přestanou třást. A pít, zapít to vodou, odporně nasládlá houska se lepí na suché patro a krk po dvou dnech téměř zapomněl polykat. Minipilulka naštěstí není velké sousto. Pošetile zodpovědné lpění na letitém zvyku, ale dokud polykám, doufám... Hledají mě... Určitě...

Dlouhá dusná noc, našla způsob, jak se vtěsnat na parapet maličkého okna, pod řetízek a polovyklopenou tabulku drátěného skla, aspoň kousek čistého průhledu ven, byť ne nadlouho, kolena slisovaná pod bradou začnou za chvíli trnout. Ale je to změna proti matraci a přece trochu lepší pocit, než hledět ze země...

Nespavost není výhradně trýzní starců.

_(další)