Nekonečno 10

_(začátek)

Na odchodu automaticky pověsila ručník přes šňůru, jako to s navlhlým půjčeným ručníkem udělá každá slušně vychovaná návštěva. Stáhl ho dolů a hodil jí ho zpátky. Špatně? Tak kam s ním? – Nikam, starej se o něj sama, víckrát ti ho nikdo nosit nebude... Přiděleno do osobního užívání, aspoň po dobu pobytu. Další nepochopitelná velkorysost. Co za ni budeš chtít...?

...rozložit ručník na tu širokou postel tam v té místnosti s kuchyní, položit se na něj, umytá a čistá bílá kůže na obdélník uprostřed, aby nezůstaly stopy, azurově mořsky čisté povlečení i potom bez poskvrny...

Cesta zpátky krok před ním, už bez určování směru držením, zpátky už každý trefí, vlčí lesk v očích se už před chvíli zatáhl standardní neprůhledností, ale v paměti je pořád, ve vědomí kroku za zády...
Sáhnutí přišlo v půli místnosti, zakolísala, bosé nohy, co ztratily směr, když ji za paži zarazil a stočil - ne k široké posteli, ale ke kuchyňské lince. - ...Na lince...

„Coffee.“

Pohled ustrnulý na mramorované ploše vedle dřezu, několik vteřin prodleva, než se minulost a přítomnost sešly v jednom bodě v mozku, hlavu to zmateně pootočilo vzad. Kdesi nad ramenem kývnutí bradou k hranaté plechovce.
„Two.“ Dva prsty ve vzduchu.

Mám vařit já a věřit, žes nic nenamíchal do té plechovky...?

Dva prsty zmizely, sedl si ke stolu, tak aby na ni viděl, a nohy natáhl na vedlejší židli, ještě jedno kývnutí bradou, když se znovu otočila, No tak... - Asi i skrze záda trčící před linkou viděl dobře, anebo dost dobře odhadoval skryté myšlenky nejen na základě tepu, protože když váhavě odložila ručník a očima změřila vzdálenost mezi varnou konvicí a stojanem na kuchyňské nože...

„Coffee only.“

Coffee only, jako tolikrát v životě, dát vařit vodu, nejspíš někde nahoře budou hrnky, jsou tam, hrnky s motivem orchidejí, žlutých, červených... fialových... Kdes byl tu noc...? - Teprve když se vrátil, začal se ptát. Věděl o videu. Ví, jak co hledat, třeba i jen maličký klíč někde po těle, ví, jak se ptát, jak to zahrát, aby se dozvěděl... A už dvakrát ji nenechal umřít... - Blbost. Takhle se policajti nechovají, ani ti nejtajnější netlučou ženským hlavou o zeď. A neprovokují, zvlášť ne v zemi, kde se muži třesou před bičem možného nařčení ze sexuálního obtěžování. Přijít o místo se dá i pro podstatně malichernější dotyk, než byl ten před chvílí...

A když není svědek...?

O patro níž hledala lžičky a přitom i souvislosti mezi drobnými náznaky ve všem, na co si byla schopná vzpomenout, a nenacházela nic, co by se hodilo do scénáře s happyendem.

Zato našla lžičky, u příborů, kde jinde. Příbory v přihrádkách, jak jinak, jedna přihrádka navíc, u otvíráků kdečeho i podlouhlý váleček z umělé hmoty, na průměr ne o moc širší než leckterá rtěnka... Kuchyňské jehly... Jehly na maso... Váleček ani nezachrastil při pohybu, a pod ním... - jedna lžička dávkuje černou hořkost do hrnků... - černá střenka... Nepříborový nůž. Malý, zašlý, laciný nůž, nehodící se k těm z elegantní sady ve stojanu, zapadlý až dole, možná dávno zapomenutý, že vůbec existuje... Sáhnutí pro druhou lžičku napůl poslepu - uboze malý žabikuch, tak na škrábání brambor, možná, ale i na škrábání brambor dost ostrý...

Ty máš svou profesionální rutinu, já zas svou... 

Než s rutinou profesionální ženy bokem zašoupla zásuvku s příbory, poodsunula zmuchlaný ručník dál od okraje linky, cíp ručníku, co sklouzl dolů a říkal si o přivření...

Coffee only zavonělo a pod jednu ze dvou napěněných hladin se propadly kostky cukru. Sladíš ty vůbec...? Zaraženě se znovu otočila vzad s dvěma bílými kostkami na dlani, jen kývl. Cukr. Vlastně má něco do sebe, že v rámci vlády cukru a biče ti svobodní, určující pravidla, občas vládnou od stolu...

Ale hrnky nechal naservírovat na zem. Tam, co vždycky. Popelník mezi nimi. Zmuchlaný ručník opodál na matraci.
Počkala, až se napil, teprve pak se napila taky, vnímání jako na nejvyšší frekvenci nastražená anténa...

Tak co chceš?

Zas ty klíče... Tahle otázka byla příliš dlouhá, chvíli nespokojeně sledoval nulový anténový příjem i odezvu na úrovni IQ 5, pak to zkusil v kratší variantě, s pečlivou artikulací. Repeat... - těch antén je trochu moc, podvědomí jako jeden tykadly ostnitý ježek, nestíhá...
„Aj kant...“
Proskočení svalů po čelistech. Maličké.
„I‘m...,“ opravil ji, víceméně sám pro sebe.

Takhle to ve slovníku zaručeně nebylo. Jenže jazyk je tvárný a liší se místo od místa, zářný příklad v osobě spolužáka, který neuspěl u státnic, přestože se vrátil z ročního pobytu na ostrovech. Neměl tu správnou encyklopedickou výslovnost, zato měl spoustu bezvadně osvojených skotských frází...

„Am kant,“ zopakovala nejistě, ale poslušně. Čelisti...? - Trhni si nohou...
„Never mind.“ Laskavá shovívavost, pro jedince s IQ 5. Klíče jsou důležitější než výuka jazyka. „That dead man...“ přendal je z jedné dlaně do druhé, „The key...“ už prázdná dlaň předává znovu, „and... money... papers... name... number...?“

Sledovali se navzájem stejně soustředěně, o moc spokojenější nevypadal, když upřímně vrtěla hlavou, nic, nic z toho... - Ale něco z toho je to, co ty potřebuješ...
„Where is‘t?“
Neumím říct nevím... Pokrčila rameny.

Tam naproti jsou taky antény. Analyzují beze spěchu. Dal si načas, než jí sebral skoro plný hrnek jen pomalu stydnoucího kafe a odložil ho stranou, až za chvíli... Kam teď uhýbat očima, když ne do kafe... Klíče od auta v ruce, (Máš tamten klíč, nebo ne? Udělal bys stejnou chybu jako ten před tebou, abys ho nosil u sebe?), přitáhl si batoh a ze zipu vyvlékl přívěsek ve tvaru okrouhlé destičky, zbytečná parádička, ale zip se s ní potmě líp nasahává... Prohlížel si zamyšleně ten plíšek, logo firmy, vyrábějící různé sportovní vybavení. Pak mezi prsty spojil plíšek s jedním klíčem, jen symbolicky, stačilo to.
„Number?“

Klíč s číslem. Měla jsem ho v dlani, celou dobu, kdy jsem splašeně utíkala pro kameru, místo k batohu a zadem pryč, jak mi bylo naznačováno... Měla jsem ho v dlani, protože jsem neměla kapsu, kam by se dal strčit... A žádné číslo na něm nebylo... Ani na chvíli na něm nebylo... Ani když jsem ho...

Mrazivý chlad, když zaraženě zvedla oči od názorné ukázky. Tak tohle mně asi věřit nebudeš...
„No... “
Nevěřil. Ani očím, ani slovům.
„Where...?“
Moc dlouho mi trvalo, než jsem odpověděla...? - Nevím...

Konec hry na spřízněnost Silence, okay... Jen víc natažená ruka, jen zhoupnutí, jak se zvedal...
„No number...“
...zhoupnutí dopředu jakoby do pokleku, ale tolik místa mezi nimi nebylo, podvědomě přitáhla kolena k bradě před blížícím se tělem.
„No numb...“
Nedořekla. Za koleny se toho moc neschová, stejně je srazila stranou váha těch jeho, nesahej na mě..., jako by chtěla zlo zastavit dlaněmi, když slovem to nejde - sebral je obě ještě ve vzduchu a stačila mu na to jedna ruka, prsty té druhé přidržují uhýbající hlavu rovně u zdi.
„Where is‘t?“

Nevím, nemám, ale co vlastně říct? Nic je taky odpověď... Nemám, a i kdybych měla... Policajt... Tonoucí se stébla chytá a tohle byla hodně naivní naděje, která rychle vzala za své. Budeš mi zas tlouct hlavou o zeď? Na ránu to nevypadá, prsty téměř láskyplně sklouzly o něco níž, na krku pod čelistmi neměří tep, ale neuděláš to... nezabiješ mě, ne dokud nezjistíš, kde je to číslo, a ode mě se to nedozvíš... Ode mě už nic, ani slovo, už na to nenaletím... Ať uděláš cokoli - a můžeš toho udělat dost, to víš - musíš mě nechat aspoň trochu... live... I když jsi profesionální... killer...

„Killing is no number...“
Bože, řekla jsem větu, celou větu! Sice zase blbě...

Rozuměl. Ztuhl, až do konečků prstů.
„Isn’t a number.“ Mrazivě tichý hlas opravující chybu... Dokud polykám... Nepolknu... možná už nikdy... vlčí oči jako temná propast tak blízko, že je cítit dech, dech hlasu z hodně hluboké propasti výsměchu. „So what is a number?“ Bože, taky rozumím... „I’m game. Say your...“
Můžeš toho udělat dost...

Pět vteřin. Pět vteřin, co vlk prokousl vnitřnosti a držel, a díval se...
A pak téměř úder do krku, jak se od ní odrazil a nechal ji být.
Mohl to udělat. Mohl. A dost snadno a rychle, pochopila to zhruba dvě vteřiny poté, co to řekl, nejen ruce tiskly, pod sebou, tvrdost do kamene... Ještě si to pamatuju... nechat zkusit, nechat vzdát... mohls... Ukázat a nechat vzdát, nechat propadnout až do dna, do ochrnutí, do jediného doufání, že to bude rychle... - A pak... - Příště...
 
Zná to. I tohle zná. Že vědomí okamžiku těsně před ránou je trýznivější než rána sama. Ta odezní a musí se opakovat, aby byla účinná. A je riziko, že člověk otupí.

Když neví, kdy a jak, neotupí...

Naprázdno zoufale polykala, pořád ještě s koleny strnule složenými na bok, pořád ještě zády i hlavou namáčknutá ke zdi, jako by se tudy chtěla procouvat co nejdál od něj, polykala a hledala dech i sílu a bojovala s nutkáním sáhnout si na krk, kde ještě pořád... Čekáš na to? To potěšení ti neudělám... Je třeba dlaně schovat do klína a mlčet. Mlčet, protože tam naproti se výsměch definitivně vytratil.

„Carefully, wee.“ Ty prsty, co jsou ještě pořád cítit na kůži. Prsty jako směrovky, Za všechno si můžu já sama... - pak se prsty sklopily a znovu natáhly vpřed – hlavu to zarazilo silou děsu do zdi, ještě než se dotkly, ale dotkly se jen lehce, lehounce v ohbí krku, otisky musejí být vidět, klouby prstů sklouzly dolů tak jemně, tak neskutečně jemně zahladily... Kdybys měl tolik citu... „I don’t wanna hurt you. You must be sensible.“

Senzibilní jsem, to je právě ten prů...

Mlčet. Nepíchat do vosího hnízda, když nevím co... Ta dlaň se může otočit, kdykoliv, bleskově...
Prsty se stáhly, i celý on.
„Do you understand me?“
Najít sílu přikývnout. Kdoví čemu, ale dokud nepřikývne...
„Okay." V hlase klid, v očích had. "Where ist that number?“
Mlčet. Co víc, než najít sílu zavrtět hlavou... Dívat se na propast nespokojenosti - „You’re not sensible,“ - na všestranně výmluvné prsty, když si zapálil. „Guess better...“

Kouřil a mlčel. I zapalovač, napůl visící mezi prsty, je výmluvný symbol, nepohnula se, ani pak, když jí ho hodil. Tvrdé klepnutí na kloubech rukou v klíně, kov se od nich odrazil a sklouzl na matraci.
„Don´t smoke?“ zasmál se. Ale bylo v tom zase varovné upozornění. Jestli si bude muset pro ten zapalovač jít sám...
Vylovila kousek hlasu z bolavého krku.
„No cigarette...“ - Došly...

Další záblesk v očích, dobrá možnost jak doplnit škálu ponižujících velkorysostí, krabička těch jeho, silných, ty se mnou seknou spolehlivě..., rutinní ťuknutí ukazováčku a nabídka, podaná jen natolik dopředu, aby hlava vražená do zdi musela odlepit a naklonit blíž, plazím se za ním pro cigaretu... Ale odmítnout si nedovolila. Hadrová panenka - první vdechnutí projelo bolavým krkem jako struhadlo – loutka..., bez jména, bez jazyka... Ale určitě ne bez role. Jenom se tu roli musím naučit... Vždycky jsem se učila rychle... Tak co přijde dál?

Nepřišlo už nic. Žádná zkouška, jak dlouho se dá vydržet říkat ne. Žádná další poučení. Nechal ji v klidu kouřit a přebírat si možnosti. Jako by jich bylo tolik... Pod upřeným pohledem dřív či později oči uhnou, do strany, dolů... na matraci... na šedavou látku, na skvrnu na jejím okraji – po zaschnutí do hněda ztmavlá barva pokaždé vyvolá řetěz hodně nepříjemných asociací. Často i nenápadné drobnosti mají sílu symbolů... Sklopit oči znamená uvidět... vědět...

You’re not sensible – omyl, jen doufám, že to nikdy nezjistíš...

Ticho jako zahlcující oceán radarových vln, kouř, co škrábe v krku, při prvním nádechu si vynutil zakašlání. Tahle cigareta... - Za odměnu nebyla. Ale drásavě proměnlivá hra to byla. Občas tě baví blafovat, že jo... Mě taky...

Coffee vypila až do dna, a jestli si všiml zachvění rukou, mohl to klidně přičítat svým dvěma úspěšným psychologickým tahům.

Ani jeden z nich se už neopakoval.

_(další)